Já do možností nových jsem vyklenout chtěl most.
Jen přítomnost je pravda a lež je minulost.
Já s tím, jejž kdys jsem vraždil, chtěl dobrý zase být,
a člověka jak bratra a naděj svou chtěl ctít.
A jak bych duši ženy zdvih’ choulostivě v dlani
a soucitně a dlouze, tak bez hněvu zřel na ni,
to všecko v jasné chvíli, kdy vše se propadá,
i příčiny i bolest, zlo, jež nás ovládá.
Chci, toužím zapomenout, čím nemohl jsem růst
a čím můj život trpěl a krvácel a pust.
A než jsem sklenul most, on sřítil se mi, spad.
Hlas hrozný světem zněl, jal se mi posmívat.
Ze zrušených smluv mocných se ozval hlas mi, řek’:
Pojď, můžeš bít zas, vraždit... za starých podmínek.
Já vyzbrojiv se k Bohu se pomodlil a šel
a zabíjel jsem bratra a sestru zabíjel.