Tak mluvil... A s úžasem slyšelo město... To město, v němž málo kdo chápal tu píseň prvního května,
jež zněla jinak, než ony za časů idyllických... Jak v čmeláků zjitřeném hnízdě to hučelo, v smutném parku,
před kostelem, na všech baštách... A figurky podezřívavých otců, i zvědavé novotou dcery i synové před svými krámky
na Cizince pohlíželi s výsměšnou zdvořilostí... I chudina ve strašných hadrech se scházela na náměstí,
ta chudina, zastrčená do děr a ucpaných klecí, a v polích paběrkující ta chudina hrozná,
ta nepodnikavosti kletba a kořist černé ruky... Jak hladoví Lazzaroni, tak zřeli na syna ruchu
a slunce a volných prostor, však nevěděli si rady – neb moh to být posel z pekla... I rozumní, opatrní
ti otcové podezřívaví za dlouhých sezení nočních tak zlovolně předvídali: ten odvážný v bídě skončí,
syn pravý svého otce... Stál cizinec. – – A smál se. – A smál se v převaze vítězné...
Pak odešed k vodám a lesům táh’ za sebou zástupy první zítřejších přívrženců i hladových Lazzaronů
i zvědavých, dobrých otců, i synů, zamknuvších krámky, na čin již čekajících... Ten jediný byl, jenž myslil...
Ten jediný byl, jenž nebál se dnešní ztráty, ni zítřejší. V budoucnost věřil... A poučiv druhy v práci,
klad základy k svému dílu...
Cookies on Poetry Cove