Syn ruchu,
syn slunce a vzdušných prostor,
od mládí v života vírech,
jenž krvácející měl srdce
i něhou i mužnou silou,
když v noci zamyšlen stanul
nad městem, jež umíralo,
tu pohřební píseň slyšel:
O miserere, o miserere,
ó běda kraji, jenž vymřel...
Nad zakřiknutými domy
to zpívalo hrobovým tichem:
o miserere, o miserere...
Mdlí, neodvážní a skromní
se vyloučili z žití...
Zde výmluvně příliš mlčí
poušt Evropy naivně krásná...
Schne tráva, by otroci její
si měkčeji podestlali
za hladových dnů a nocí...
jak rostou tu sosnové lesy:
všem lidem tu třeba již rakví...
Na miniaturních polích
jen urodí se, co možno
za doby mdloby a smrti...
O miserere, o miserere,
o miserere...
Leč nádherné – jsou tu – dvě věci:
Tož pohřby, a slunce západ...