Byl mlád a jasných barev měl oblek... Bez allongeové paruky, hned procházel za rána město.
Park povadlý, náměstí dlouhá a zdivená, figurky podezřívavých otců a zjitřené novotou dcery a synové před svými krámky
si Cizince prohlíželi... Kam kráčí Cizinec snědý? A v který dům vejde a na kterou pohlédne ženu
a koho osloví nejprv? Kam půjde, čeho si žádá? Proč přišel, Cizinec snědý? Jde Cizinec zamyšlený
a nepromluví v den prvý... Své ruce zkřížené na zad prochází podzimním hájem i miniaturním parkem...
Nad hřbitovem dumá dlouho... Snad nápisy smyté řeší pod černými ostružinami? Pak z brány cos vyčítá, smutek
jakýchsi rejtharských časů, jež jedinou byly slávou a poslední města chloubou... Jsou jati tou pozorností
hle, zdá se, otcové města... Leč nikdo se neosmělí... Pak odchází, v divném snění na odlehlá, smutná místa;
nad parkány topoly šumí a v louce se klikatí potok s vrbami nakřivenými... Oh, znepokojení těžké
po městě se rozletuje... Ne, že by snad bylo svědka dob dávných, kdy otec tu hledal a nenašel útulku kdysi...
Též nikdo si nevyčítal, že ublížil člověku ruchu a odvahy, plánů a víry, tož otci Cizince toho,
jenž procházel nyní město, je soudil a pozoroval... Leč znepokojení rostlo: všech novot se občané báli.
Všech cizinců pátravých příliš a buřičů všech... A nejvíc se báli dát schovaný peníz za nevyzkoušené věci...
Cookies on Poetry Cove