II PRVNÍ LÁSKA

To nejvroucnější mé knihy list bude sežloutlý, tak dlouho se nehnul až zakroužil nyní a sprchává zvolna a tlí;

pad, ve vzduchu otočil se, byl krvavý onen list! Pád v podzimní mlze a dusivé páře do stříbřitých rosou míst.

Ne, nechci, by zhola tak zašel, dnes též chci vzpomínat! Pláč její tak nebude bouřiti prudký, když zví, jak měl jsem ji rád...

Že někdy – a dávno, – to bolí, jak pohled na svadlý květ; znám, ženám co list je, květ uschlý pro hymnický vzpomínek vzlet!

Mně také vzpomínek třeba, ať hruď se mi rozděsí tím žárem bolestným, vulkanickým jak sopečné otřesy!

Tu urazit nechci lásku a přezírat světlé ty sny, tu důvěrnost, která jak pohádka zašla v svět pozdní morosný,

ty široké průhledy v dálku do neznámých obzorů, ty perspektivy tak melancholické, třpyt blouznivých hovorů...

Dnes, sosák, stlačený křikem humbugů rozpínavých, svůj úřad si odbudu s tesknými zraky, prázdnotou usínavých,

pták pokroku, bolest mi na prsou leží svým křídlem z olova; – snad ještě že červánky čekám nad bařinou domova, –

i uléhám,... vstávám,... zatím se pozdí... Než zimy mé uběhnou, při tlapkání myší, při svítání mdlém chci dopsat povídku svou...

V té červenohnědé jizbě jsme před léty deseti... A záclony hnědý svit třesou v líc tomu dítěti...

A nebyla ani starší tak mnoho. Nebyla, ta blondýna útloučká v pasu a trochu unylá.

Líc s důlky podlouhlou měla s tím bělem rozdechnutým; nos ostřejší vlnou se lomil pod čelem klenutým.

Snad trochu germánské raçy v té bylo bytosti, jí modré se měnily oči dle nálad a bolestí...

Šat šedý, vonící měla po nočních fialách, ty ruce dítěte nepokojné v zdrobnělých konturách.

Jak host se svou starší sestrou vždy skromně usedla v tu červenohnědou jizbu, kde ticha se šeřila mdlá...

Tam vzadu se stmívají lesy za střechami rudými, vzadu a žloutnou louky do dálky a topoly staví se v řadu,

nic... jenom to náměstí ploché a vrabců cvrčení, nic... jenom ta oslnivá hra červencových dní...

Zde řekla mi: Poslyšte pane, (mne bylo sedmnáct let) to bylo by zábavné jíti, se do lesů procházet...

Já včera si vykládala francouzské karty, včera, já celou noc nemohla usnout až do ranního šera,

a pojednou přišlo mi smutno, já plakala, bláhová! Pak celou noc seděla u mne, ta stará Blažková!

O čem jsme si povídali? To povím vám pozděj snad, i co mne tak mrzelo příliš, chcete-li poslouchat!?

Tak žvatlala... Pak řekla: Ach komu jste patřil, komu, když zemřela vaše matka, před léty, dávno tomu?

Já vesela budu... Snad soucit vhod může časem být, – své řeknem si příhody staré a chcete mi uvěřit?

Zda čtete verše? chci půjčit vám ty, jež jsem opsala, já v dívčím ústavě ráda je tehdy čítala...

Ty dejte mi úlohy staré, mám ráda váš rukopis, ten dejte mi podivný herbář, jenž pro vás cenu měl kdys...

A třebas chcete-li, ještě jej doplním rukou svou, váš děravý, chuďoučký herbář, brr! latinu šedivou!...

Vy nějak se zdáte mi plachý, blíž sedněte, smutek váš zmizí, o Praze vám povídat budu, když jste tak zamlklý, cizí,...

jak zakletý princ se zdáte mi s těmi úsměvy... A když jsem už tolik řekla, teď mluvte, bavte vy.“

Tak poznáváme se brzy a dosud před zraky mám ty hodiny rokokové, jich tikot sem-tam, sem-tam...

Hrá zelený přísvit květin, jenž vzdouvavě v oknech se chvěl a stojan na levo stojí s hříčkami barevných skel...

Zde mnohdy, když osamíme, se potká zrak po divech lačný; to odejde sestra mladší neb otec ponuře mračný...

Zde jednou se usměje dlouze a chytá ruku mou; pak jaksi se zarazí, leká a mluví šelestu hrou:...

„Tak poslyšte... Abych vám řekla (a cukla nervosně rtem) – já nikoho neměla ráda, nikoho před bohem...

Mně říkali, že jsem hrdá a to byla vina má celá, já churava byla jsem dlouho a jako noc omrzelá,

v té samotě štítil se lidí můj drážděný, žalobný pláč, ni kostel já neměla ráda, a modlit se? Nebylo zač...

To proto snad, proto, že v městě, v té směsici tekoucí vřavy, krom zájmů svých pražádný člověk se nad žalem nezastaví...

A dokud cos nesžírá, dokud žal první nezaúpí, smrt, láska neb neštěstí, nemoc, tak tupí jsme, tak tupí...

Až u vás teď... (snad vás mám ráda?) mně smutno... snad vás mám ráda? že neusnu s modlitbou za vás a úzkost mi na srdce padá

a teskno mi při klekání a teskno, když večer se schýlí, mé dopisy jsou tak divny, jež družkám píšu v té chvíli...“

Jak sladko je na sebe zvyknout, já jdu a přichází též, jdu zahradou – za růží bílou se modrají stuhy, kam jdeš...

Jdu, na housle improvisaci zabouřím jásavou, již slyším zdušené kroky, jež v pěšinách se hnou...

Jdu, toulám se šerem, bych zlaté to prodloužil snění, jež zpívá, za kmeny kaštanů světlá z tmy ona kývá mi, kývá...

Kde ona, tam já, kde světlo těch zorniček přivřených, a rukou delikátních kde prsty, stisk prstů mých...

I jednu lekturu máme, v ní shodu... jak může to být!? buď vysmějeme se oba, neb stejný vzruší nás cit...

Nám stačí jen slova veršů, v ne hloubku vkládáme sami, jen hudbou když melancholickou zní pochod rythmů známý.

Nám podzim se líbí lépe než jaro... líp mračen tíž, sníh, vichřice, cosi nás blíže, blíž cosi pojí, blíž...

A lampy veselé plání při kamen praskotu, při františků vůni a jablek míšenských sykotu.

Nám cesty se líbí pusté a úzké u skrčené vsi, v tom rámci vzdálených lesů, kde v dálce jen štěkají psi.

Tak sebou jen okouzleni a zájmy, jež ten snad znal, ten šťastný, první kdo láskou a čistou miloval...

Za neděle jednou dlouhé a plíživé slavnostním chodem, my našli rytiny staré v té knihovně, děděné rodem...

Ty v otcově bibliotéce, kde ležel prach sluncem se chvící, jak náhodou octly se (odkud již nemohu, nemohu říci)...

To vše, co v nich sežloutlé vřelo, nás sblížilo, do duší nám padalo humorem, vřavou neznámých ovzduší,

vsi Brouwerovy, hospody vesské výskotem zvučely, nad Douovy genry změkčelé shon Tenierse zdrsnělý,

tu zřel jsi kraby a kupy ryb Snyderse, – slatiny a lesy Hobbemovy, Ruysdalsovy mariny,

Van Dyckovy sladké paní na cello hrající a Hoochovy hollandské jizby s paní nad přeslicí,

a Wouwermannovy koně na vojenských táborech a Cuypovy břichaté krávy do dálky hledící...

Tak listy šustily... Šťastna v tom koutě ztraceném, se na mne vzepřela zlehka suchoučkým ramenem.

Tu jednou společnost přijde, žert samý, humor a smích. Les! Paseka bude vonět po jahodách červených!

U lesního zříme lišku na řetěze vyplašenou, jak přebíhá teskně a hryže klec svoji drátěnou,

my vidíme v prostřed luhu tu studnu s okovem, kde ve vodě možno zříti les tmavý, nebe v něm.

Tu myslivna stála, ryvíz zavoněl od plotů. Zde společnost seděla ještě při kytary břinkotu,

při brnkání kytary, při smetany doušcích svěží, při vytí psů, jichž ozvěna táhlá po vrcholech sosen běží...

Zde u této lesní studny blíž zahrady, kde rudnul mák a ze všech stran lesy kryté (v tom tichu, kde netiknul pták)

já políbit chtěl ji poprv podloudně v krouživý vlas, ó kterak se bránila, ohně vyšlehly z dlouhých řas

a prudce ňadra se zdvihla jak vlnou tajemnou a hněv se v zornicích tavil zděšením přede mnou...

„Ne, vzkřikla! Ne nechci“ – a bála a bála se pohledů mých – a slova teď vázla; jen šumot zněl větví zhýčkaných.

Ah, úpěl jsem, kterak to možno? Zda přec mne miluje? – Leč ona jak z kamene byla: – teď konec všemu je?

Mně sevřela vášeň hrdlo, pláč v očích lítostivý, mně hořko bylo a hněvno a zmatek škrtil mne divý,

pryč musil jsem, pryč – až kdesi mi neznámým pod lesem já do mechu zaryl svou hlavu a hořce plakal jsem...

Tak zbaběle... vskutku... Eh, k smíchu ten výjev barokní! – Jak dítě já dosud byl čistý, leč tak se už nevrátil k ní.

Neb ve mně to bouřilo tehdy, stud, bolest a podezření, však okouzlení víc rostlo jak světlo jarních dní.

A jako bystřiny horské má vášeň v srdcí mladém v ten proud se sbíhala, rvoucí již všecko svým prudkým spádem.

Tak neznámých pocitů řeky z míst vypryskly neznámých snů, mou myslí hřměly a srdcem přes záhony dětských dnů,

hloh dětinství a šípky čistých těch růžových snů mých rvaly a karmín modřínů – světlý klid mi rmutem postříkaly,

ó rychlým se rozplynul rythmem mé mladosti příběh jak pěna, – to první se ozvaly strasti, jichž počátkem žena, žena...

Ne... bez ní... oh bez ní... ó jaký to mohl by život být? – jak somnambul já se vrátil do dědiny. Měsíční třpyt,

noc světlá se měkce pila do doškových, modravých střech, přes cínovou plotnu luny se teplil obláčků dech,

a v blízku kolem mne domů šla stáda kolem stohů, jich strakatá břicha se houpala a vlékly se oblouky rohů,

prach, trávy vůně, – bič práskal, tmou vřískala hlasů směs a bukot kovový zmíral, – vše smutným se zdálo mi dnes,

jak výroční trh je děcku, když vozy odjedou a bedny klapají šerem a všecko prázdní se tmou,...

pár papírů větrem šustí a kroky prázdnem již znějí a dítě sedá si v koutě bez hračky, již odvážejí...

Zda spí již? Ó nikoli... Z okna se na modrou dívá ves, stín tmavěl na pozadí světlém... Jak ruce zkřížila dnes,

jak povadle na nich ležela ta hlava zcuchaná! Já pod oknem přešel, tak zdála se jak paprsky uspaná.

Ah, vášnivé výčitky ve mně, jak možno... již před ní jsem stál, pod oknem se bělaly bezy a měsíc nehnutě plál.

„Vy? Jděte!“ s výčitkou šeptla, to kaprice pouhá byla, „hle, zde máte moje čelo, já všecko již uvážila...“

Mně bylo všeho tak líto, tak zticha zaúpěla, ret odhrnut nad zoubky cukal a brada se dojmutím chvěla...

Tu v zápěstí obnaživ ruku já řek': „Hle, tak miluji vás! zde špendlíkem vbodáno jméno je vaše na věčný čas, –

ah Bože!“ Nad římsou okna jak tehdy sehnuta stála, mne chytla a vášnivě s pláčem mne tehdy zulíbala...

A bylo to kouzelné léto, to kouzelné, rozpjaté, vonné a plným souzvukem znící jak ze dna lásky oné.

My mnohdy se prořekli někdy v hře pouhé, chvílí tou že důvěrnou vteřina zdála se, tak příliš důvěrnou...

Ne, ona se nestyděla za naivní nápady moje. Však tajemství naše teď měla již klidnější krise a boje...

To byly kouzelné večery co hluboké planulo nebe! v snech prvních romantik bývali jsme začarováni v sebe.

Dle slibů plachého blaha my svými chtěli jen být, jen sobě my patřiti mohli a sebe jen ocenit...

Být takovým věrným soudruhem, tak houpat ji v divoký let, až praskavá houpačka úpěla, to nikdo nedoved!

Ty tance na sadě, na horách, když západ has zlatistý, běh za vážkami, ty v jetelích se krčící čtyrlisty!

Ty návraty z výletů v noci, kdy do deště ohně plají, kdy rámě jsem tisknul jí pevně na samém vesnice kraji...

Pod topoly rozšuměnými kdy jsem ji líbával, co déšť na deštník promoklý mrzutě bubnoval...

A všude nás plnila štěstím ta blízkost vzájemná, ty pokradmé plaché styky, mha bolesti tajemná...

A dny se střídaly, běžely a podzim zaburácel – pak šípky rudly a v polích se jeřáb na slunci chvěl...

Den přišel a Homér mne vzbudil... Na míle se plížící již do školy studenti sjížděli se krajskou silnicí...

Teď biče kolem nás práskaly v slunečných podzimních dnech a staré se matičky loučily a hoši v hovorech

ve voze na kupách peřin slavnostně zdravili a staříci s dýmkami v ústech se lišácky tvářili.

Pak zbýval jen den! A tehdy k nám přišla naposled... Tak smutně se rozloučila, zavlhlý slzami hled...

Jak matrona starostlivá když o příštích rocích sní, již znala daleké město, ty učence okresní;

ji lekal poťouchlý páter, ten Farisej s žihadlem v rtech, jenž o svůdnosti žen kázal nám na exhortách všech,

a ředitel, v paralelách jenž mluvil kousavých o otcích, nomen a omen, o zvrhlých individuích!...