Snil invalida a umíral,
když národ svůj v koncích viděl,
když za to, co dlouhé roky hrál
se pojednou do duše styděl...
Dnes invalida v závějích
sní pod svým kolovrátkem:
proč havran se prochází po polích
na ledu, na ledu tom hladkém?
Smrť, to bude smrť – oh, znechucen
se na vetřelce dívá...
A havran se blíží a kráká jen:
Co zbývá, co ještě ti zbývá?