Já vzdálen teprve cítil jsem
puch Augiášova chléva,
tu vlastní hloupostí bučící zem
a v práci všecka ta střeva...
Chlév kdyby se dávno byl vyčistil,
dřív došli jsme k reelním věcem...
Kdos politikem být nemusil,
kdos básníkem ne, kdos vědcem. –
S tou politikou by si za pec byl leh’
pan Pacák bez cirátů.
Tu literaturu by nekrmil Štech
z německých inserátů.
To realistům by nerost dluh
a klerikům z dividend břicha,
ve stranách by nesesměšnil duch,
že potvůrka žrát chce, tichá.
A kdyby byl kdokoliv korunu chtěl,
my státníků mohli být prosti,
co hlodají denně, o tisíckrát žel,
na státoprávnické kosti...
Teď Heráklesův již na tisíc,
čím dále však puch je větší...
A Heráklesův je stále víc,
i ohavných, slavnostních řečí...
Chce každý být cenným i potřebným
a odměřeným dle práva,
ten brečí hlasem prosebným
a onen se zaprodává...
I revolučníci šilhají
po cenách dobrých mravů.
Dlaň nastavují a vzývají
šlechetný instinkt davu.