Chlév Augiášův, mně zdálo se
tam z každé vesnice volá,
před kostelem plná je hospoda
a poloprázdná škola.
Jen byrokratický materiál
v těch vesničkách drobných se rodí,
pak nedostudovaných studentů pár,
již v Praze po žebrotě chodí.
Ten sentimentální pobuda
na matku vzpomíná hodnou.
Ten byrokrat s hvězdami zlatými
německy překřtí ves rodnou.
Ti, kteří v té vesnici zůstali,
ti u panstev nádenničí,
neb v továrnách černých a čmoudících,
jež do kraje komíny týčí...
Má cizák jmění tak obrovské
a umí je množit, jím vlásti.
My bez odvahy a bídní jsme
a hladoví ve vlastní vlasti.
Nám heslo se v ústech obrací
o průmyslu, bankovnictví...
Však máme jen usedlé domácí
a za pecí bohabojnictví...
Snad někteří k polím by přirostli,
jichž domky se rozsedly strání...
Jen kdyby dráb před sklizní nepřišel
a nenastavil svých dlaní...
Jsou hříšky okresních starostů, –
že hejtman své zamhouřil oči...
Jsou hříšky okresních hejtmanů. –
Hřích – druhý hřích sotva zočí...
A žádá-li občan reformy,
neb uražen, tlumí-li vzlyky,
svou zpoličkovanou vystaví tvář
v lokálce „Politiky“.
Jsme chudí, jak myši kostelní
a svlečení, ctíme své žaly:
nám království dekorací je
a prázdným titulem králi.
A zbude-li cosi po mrtvolách,
to shrábnou již velebníci,
i hrabiví ptáci pohřební
a ubozí kostelníci...