Jsme rození zeměplazi.
Buď slepýši jsme, buď zmije.
My vcházíme ve svět nazí,
ni křest nás neomyje.
Ač doutnáme plazů nevěrou,
bez bohů a proroků,
z nás všech si mocní vyberou
svá stáda otroků.
My pouzí jsme zeměplazi.
A jdem až k hrobu nazí.
Chuť k životu, ta však mučí.
Dnem každým víc slibováno.
Proč přesycení nás učí:
Chtějte a bude vám dáno?
Chce slepýš. Slepýš však bojí se,
jej možno ušlápnouti.
Před podpatkem když tak skrčí se,
jed nemůže vystřiknouti.
A rána bez jedu nebolí.
Svět ví: kdos jen o pomstě blabolí.
Ač bezbožní, modleme se;
když zeměplaz, tož zmije.
Ta ušlápnuta přec hne se
a jedem hořkost smyje:
Za okované podpatky,
za mzdu tu nuzáckou,
za výmysly, sliby, pohádky,
mstou mřete tuláckou.
Jed rozloží a zmrví
svět starý zvětralou krví.