Noc blouznivá svítila horečkou teplých par,
přes palouky rozvodněné skvrny stříbrné kladla.
V ní jakoby všecky noci se slily dávných jar,
a její vůně jak moře a dlouho neuchladla.
Ne, ne, tvá ruka bílá již v ruce mé nehoří.
Přec průvod blouznivých slov mé srdce zpívá,
vše naslouchá ještě, i tráva i vlnité pohoří,
i chatrč rozcuchaná i vrba křivá;
a zpola probuzeno vše slouchá, jak zvedá se
zpěv marný, zpěv zašlý, zpěv pošetilý,
z trav kytici zrosenou kterak čas po čase
k rtům tisknu a tisknu v té sentimentální chvíli.