Oblaků stíny v polích pluly,
lodí jak plachty večerní,
temněly tak obrovity,
mrtvé jak převážely by čety
lásek, jež nevěrou zahynuly
po chvílích, srdce kdy zdůvěrní.
Krásný byl ztroskotaný sen.
Slunce se loučí
s těmi pohřbívanými vraky.
Moudrý buď hochu, –
trochu odpusť a trochu
pohlédni jasnými zraky.
Jasné když, modré měls ráno,
večer být musilo pohřbíváno,
těš se zas na zítřejší den!