V dnech slunečných se rozveselí dům,
jenž smuten v nocích náměsíčníků;
hovory mluviti dá mrtvým rtům
vášnivců, snílků, melancholiků.
Bdí stěny, vyschlá dřeva tají dech,
praskají parkety, odprýskne strop.
To všecko, zdá se, vědí o lidech
z chvil nedávných a z dávných dob:
snad které ženy oheň zjitřený
tu býval štěstím krbu udušen,
a který muž, jenž bral se odtud do světa,
snil marný Don Quichotův sen.