Den lesům temnost dal a modro dálce, klid polím v neděli a jiskřit dal se sluncem každé skalce, vod stříbřit pocely.
Alejí ovoce a sosen šišky svítí, žen pestrý hoří šat a na jich prsou zvadající kvítí jen jeden má vždy rád.
Ozvěny v stráních sobě oznamují bez konce průvody, tam u bříz bělokorých dívky přeskakují kameny přes brody.
Tu k pouti s praporci a s procesími jdou kněži veselí, družičky s Pannou Marií jsou s nimi za bílých nedělí.
I mladí hoši selští, ramenatí, z kabátů svlečeni, jdou chladem kaštanů a počnou notovati píseň o loučení.
Pentlemi pěšiny a cesty vedou bílé k hospodě u lesa, a tam je vřava, ruch a tance a ty chvíle, kdy srdce zaplesá.
A zbožní ať neb bezbožní se cítí, k noci se nevrátí, jim kol hospody u lesa je jíti a tady zůstati.
Neb křičí hospoda tou rudou střechou blíž bílé silnice i hudbou hlučnou plechů mnohodechou, řinčejí sklenice.
Tam s bryček, kočárů seskákal křepce dolů venkovských panstev květ a usadil se nad bohatství stolů a hlučel, pil a jed’.
Tu velké duby jsou a větví baldachýny prostřeny nad sadem, čepice pěny v sklenicích má stíny mrazící prochladem.
Tu žebrák s Pannou parádní a sešlou ti cinkne u hlavy, ty dáš mu peníz, dávnou modlitbou a přešlou tě vřeště pozdraví.
Leč ten, kdo chmury zná, jež všade visí, kdo chválí přešlý svět, dí, hospoda prý není již, jak kdysi z bouřlivých, dávných let.
Též nevím sám, zda pod modříny v lese tu svou, tu líbeznou bych našel dnes a hlasem, jenž se třese, s tou mluvil princeznou.
Cookies on Poetry Cove