Už dávno jsme nežili krvavou bouři v dějinách světa.
Dnes idyly kramářů nastaly, nálady vyčkávavé.
V tom bezvětří rdouseni sliby bez ovoce mřeme a květu.
My spokojili se s málem: být pokrmem pro zvíře žravé.
My příliš se lekali kasemat, revoltních idejí vzletu,
i pokrvácených dlažeb i odpůrců krve žhavé,
přes uliční bouře, jež vyšlehly z demagogických retů,
my nedošli k společné práci v té noci Rakouska tmavé.
Vždy bezcenné životy útěkem k hanbě jsme uchovali,
kdy dějinné vážky se houpaly, sklánějíce se v chvění
na stranu odvážnějších, kdož do konce setrvali.
My seli, však pro jiné... Sklízeli, pro jiné... Chtěli jsme býti,
však pro jiné... Zlekaní, zkrotlí a zotročení,
my, neschopni svobody dobýt, my, neschopni svobodně žíti.