Horké mládí si kladlo hlavu
na chladný, tvrdý stromu kmen.
Chtělo by dálky a chtělo by slávu
... a chtělo by srdce žen.
Do dálek oko nedohlédá.
Sláva jen za činy křidla zvedá.
Srdce ženy to neodpoví,
neoslovíš-li je těmi slovy,
na něž čekalo.
Srdce ženy je skryté zlato,
jedny je moc rýžují,
jedna jen života řeka.
Zvoláš, však bolest tvá nebyla to,
na niž čeká, na niž čeká,
na hlas, jenž jinak hovoří,
na hlas, jenž jinak se rozhoří. –
Proto si klade hlavu mladý sen
na chladný, tvrdý stromu kmen
a často pláče.