To včerejší jitro jak primulí zlatých květ.
Já našel jsem modlitbu z dětských let.
Hned srdce se hnízdem stalo, má radost věděla
že čas je, by na modrých vajíčkách seděla,
v tom hnízdě ve výši, jak by je zavěsil na duhu.
A dole pod ním si tančila mládež na luhu.
A dnes je tak ospalý den, jak chtěl by zaspati,
že bolesti čeká, jež snadno, proč, nevím, se navrátí,
tou řadou let když je tížil čas,
když zledověl jejich zrak i hlas.
Snad přijdou a dávné své místo osídlí,
kde na modrých vajíčkách radost se rozkřídlí
pokojná, z široka, šelestů všech se leká,
a s plachou vírou a pokorou čeká.