Hnízdo

V zelený ostrov stromů u bílých domů zřím. Je teplými vany vzduchu uhýčkán a šumí, mák ve stínu v zahradách svoji radost tlumí a přece směje se stinným zášeřím.

Tam nahoře pod střechou, v slunečnu vidí zrak, že hnízdo si staví pták, je nepatrné, však roste ve velké dílo, je křehké, však pevné, by rodinu zaštítilo,

toť domov, ač do světa odtud lze letět i do oblak. Jaro je. Luk vlhkost čerstvá voní nejprostšími květy do kořání nervstva, chladí, hladí vání, vějíř z listů tiskne k skráni.

Ta jistota veselá, pružným obloukem když s pírky a zlatově vyschlou slamou kdes ze dvora nad stromy, paloukem, stezičkou vzdušnou, stejnou vždy, známou

dvě přilétnou jiřičky a hnízdo si staví, je lepí tam ve výši, sluncem slepý kde pod střechou kaštan se větvemi připlíží

a nad oknem malé světničky do hnízda nahlíží. Až pokvete, bude jim svítit svící bílého květu při měsíci.

Bíle rozkvétají jahody. Modrá se to u potoka pomněnkami v háji, první slavíci se ozývají u vody. Dny slunné jsou, hnízdo již hotovo visí,

hru drobné něžnosti zřím, a každý den pod ním jak sedím v zeleni, již ani nevířím, jen štěstí tuším, jež v tichém tajemnu se křísí,

div úžasného zrození. Teď pípání slyším, jak chýlí se k létu z jara. Už není sám, kdo svým snáší a kdo se stará. A brzy těch zčechraných hlaviček veselý hlad

zřím nad hnízdo zobáčky přečnívat... Rudé plamínky a modré oči, palouk suchem vřesu stoupá blíže lesů. Srna stojí... naslouchá... a skočí...

Ó hnízda! Ó množství hnízd! Hnízd teplých, blíž slunci a vzduchu, hnízd tvůrčího ruchu, jež ukrývá stromů chladivý list,

vás tisíce vidím, ne jedno již, různých podob a tvarů, vás miliony zřím ve všech různých krajích vlasti a jako ptáky já vidím v zástavu Osudu klásti tisíce spojených rukou družných lidských párů.

A jako ptáci v slunci krouží nad místy, kde hnízdo chtí si stavět, k zemi nad listy a k větvím skloněni hrou drobnou, která hledá a z hlíny lepí hnízda vystlaná a šedá,

tak tisíce, tak tisíce, tak tisíce vás vidím, v hnízda svého sen jste zabráni, schýleni nad pracovním svojím stolem, nad knihou, nástrojem a roztočeným kolem,

vás dělníky, radostné dělnice. A láska stavěti vás pohání, to míti skutečně, co v srdci svém jste vysněným jen nazývali domovem.

A vidím množství, ponořené v mnohotvárnou práci, jak staví trpělivě svůj domov, chtiví, chtivě a klid a bezpečí a radost zas se vrací...

A vidím šedé domy měst a lidí shon a pokolení vidím vystřídat se, růst, zřím život mnohý a zřím mnohý skon a slyším mnohou moudrost z drahých úst,

prsť černou zřím, již ořou oráči, zem, vody, lesy prostírat se u nohou... Hnízd dětí šťastnějších zřím milion, jež v cizím zajetí již nepláčí,

a klnout neumí, že nemohou... Večer už se stmívá. Slavík zpívá. V hnízdo soumračnou tou listů houští měsíc pavoukem se po paprsku spouští...