Den sotva umřel, sotva večer věšel
žlutavých perel světla v náměstí,
stín její křepký trottoirem přešel,
by sníval příliš hlučném o štěstí...
Pod jejím štěstím hrob si vykopalo
manželství mnohé nedůvěřivé...
Pod jejím hlučným štěstím umíralo
tak mnohé srdce, pomstou neživé...
Bývalo její hlučné, velké štěstí:
lesk drahých toilett, souboje šílených,
žen rozvody, jež neuměly snésti
nevěrných mužů příliš vlažný smích...
Krok její drobný zdál se vinen z vraždy,
i vůní smyslů nasycený vzduch...
Za předchůdce své pomstít chtěl se každý...
Leč zůstal, v kouzelný jak vstoupil kruh...