Já chtěl jsem mluvit s ptáky, s oblohou
a s vodami, s trávníkem u nohou...
I černým sosnám věřit. Hučí mi
proroků věštěními tajnými...
Jsem lidmi churav, zklamán, přesycen
sobectvím druhů, Ihavým kouzlem žen.
O zdraví sním... O výhni polední,
o smutku západu, o světle dní...
A kdos mi řek’ o prosté chatrči,
do vodních spoust jak když ji zastrčí.
Své staré štíty zrcadlí tam v nich
a potrhané sítě na bocích...
Ta chatrč utisknuta k prorvám skal.
Nikdo ji neznal, nikdo nehledal.
Z ní rašelinišť smutnou rovinou
do věčnosti zřít každou hodinou...
Churavý lidmi kouzlem ozdraví.
Milenku clowni v městech pobaví.
Matička na vsi samá práce, spěch...
Mudruje v krčmách filistrovský cech...
Zde bezpečný jsem sám a sám a sám,
nikoho v světě tady nepotkám,...
zarudlá ticha shaslá nebesy
a vlastních kroků zvuk mne neděsí.
Jíkají ptáci. Tisy na stráni
své tmavé, smutné šepcí pokání.
Nekončí obzor, kam zrak pohlédne,
ni vody, vody, vody bezedné...
Smrť cestou potkám-li, my navzájem
se moudře pozdravíme, po svých jdem...
Zřím v dálky. Živé kouzla pozbylo...
Co mrtvým bývalo mi, ožilo...