Když nejvíc chorobné mé duše
obrovskou skepsí chladne žár
a rozum předhání mi suše
mé tvořivosti skrovný dar,
vše, rozbité mé vědomosti,
svět malý mře mi v nízkých snech,
jež se slepou jen střízlivostí
přijímám v ztuchlých čtyřech zdech:
Vytržen z této země půdy
kdes ti cizích bych toužil žít,
jen z dálky cítit vonět hrudy
a události slyšel hřmít!
Tam v bojích mocných, cizích duchů
v poznání nových, lidských snah
bych rozpoznat chtěl, v našem vzduchu
co mrtvo spí již na marách,
co hnije již, co žít má dále,
co vzkřísit a co zardousit!
Zda v prostoře té země malé
i mne již zchvátil hnití klid?