Ztrativ se mezi lidí miliony, vím
o pokladu, jenž písněmi je opěván,
že staletím a staletím
se blíží k němu člověk rovinou a přímořím
i pralesy a městy, průkopy a průplavy,
mudrců skepsí, optimismem pohanským,
přepychem mocných, rmutem poddanským,
pustinou chudých, králů terasovou zahradou,
hvězdářů věžmi, potápěčů cestou v sinavý
klid hlubokých vod tíží utichlých
a nezbadaných končin záhadou.
Ten vyjde s rýčem, s pluhem, s branami,
ten s mečem jde a druhu odpoví.
Ten třetí slovy rve a sráží okovy,
jde čtvrtý s němou světců prostotou,
přes mrtvoly jde hledat pokladu
lidství, jímž naplní se proroctví.
Koloběh činů spiatý jednotou.
Ztracený mezi miliony, pomáhám
dlátu a rýči, slovu, zpěvu, meči hledat chrám
pokladu společného, o němž vím, že zůstane
za tisíciletími skryt,
že desky zákonů a blesky bohů k němu míří prst
posvátné cesty pohanského háje,
křížová cesta křesťanského ráje,
moderní vůle ocelový klid.
Však bude hledán jen, leč plně nenalezen,
obcházen věčně, neboť podstata
života věčné hledání a věčně rozpiatá
je náruč k výším, věčné kyvy perutí
a věčná radost objevů a ze ztrát trpký žal.
V den, najde-li kdy člověk poklad zázračný,
již nebude mřít zač. A v brzku nebude
na zemi člověka, jenž nad vše miloval
jen to, co nemá a to, zač se bil.