Les nad řeku kosmaté větve věsil
jak smuteční závoj černavý.
Pták vylét, jenž kročejemi se zděsil,
a zapad’, jak kamen do trávy.
Pak bylo už ticho... Jen bledá řeka
jak olověná se nehnula,
kol dokola tráva bujela měkká
a přes břehy k tůním se přehnula.
Vše kleslo do tmy, chlad vlhký vane.
Oh, osamělosti jak smutek jal.
Jen jedno světlo jak začarované
se dívá s výše temných skal.
Teď z dalekých dědin rozhlaholily
se zvony v předvečer sváteční.
Teď... jakoby kdosi, kdo nemá již síly,
zavolal z řeky... a zmizel v ní.