Jak prchá příval v bouři, jak se zmítá,
jak s břehu všecky ptáky řevem plaší!
Tak duše moje pod úkrytem lítá:
neb minulost ji vzbouřila, ji straší,
ji chytá za křídla, zas k ní se snáší,
k ní hovoří: „Nuž pověz, kde ti svítá?“
„Dost krve, myšlenek, dost dlouhých věků
dal člověk za svit svobody a slávy.
Den co den strádá, přes bídy své řeku
on pluje s trnoucími svaly. Dravý
běh života se nikdy nezastaví
a vítězit je pouze dáno reku.“ –
Tu výčitku já stále slyším zníti:
list od stromu se štěstí odloup’ spadlý,
jak hvězdy v cesty naše marně svítí,
jak sny a tužby do proudu se kladly,
jak rekovný sen, ku odvaze zmladlý,
čin ještě netvoří a v nic se řítí.