A přece svolili by hrál dnes naposledy,
to kupce Shyloka... Dům plný byl a vděčný.
Že soucit probouzel třaslavý stařec šedý,
jen pocit vděčnosti burácel nekonečný.
Tam dole tlačily se mladé generace,
a dole vířilo to mladým, bujným vzruchem –
však z trosek hercových zněl šeptavě a krátce
ten dojem obrovský, jenž otřásal kdys vzduchem.
Pak stařec nemocný a nad hrobem již zpola,
a jehož umění jen svědci velebili,
lhostejně odcházel... I šumělo to zdola
bujarým potleskem ve vzrušené chvíli.
Kdo znal však dávnou hru, hru jemných stínů plnou
a vášně kypící a divné, měkké něhy,
jež kdysi opředla dům celý kouzla vlnou,
a kde je zvěčněna, své neumírníc slechy?
Jen jméno zbylo tu a slepá zbyla chvála,
zděděná pieta, – však nic pro příští věky,
ve sbírce libella, jež bez hnutí teď stála
bez slunce, bez květů a bez hukotu řeky.
Jej uvolnili dnes, vyslechli trpělivě,
též sňali paměti s vyprahlé jeho hlavy.
Kdo v dlouhých večerech se rozpomenul snivě
na slavné jméno to, jež otřásalo davy?
Tak také vojáku na loži v lazaretu
kdy v smrti ramena se v křeči pozdvihají,
snímají přimidla a otvor stisknou retů
a sňavše obklady jej v rakev uvolňují.