V herbáři starém květy a stvoly,
šustí to temně a listy se drolí.
Duše těch květů, byla-li kdysi,
barev tu bledých nechala rysy.
Nevíš, kde motýl šťávu ssál sladkou,
ve kterém květu brouk smrť nalez’ krátkou.
Nevíš, zda dívčí, tenký prst bílý
trhal je v lásky opojné chvíli.
Nebo snad v štíhlé, nádherné váze
ve vůni svojí umřely blaze?
Proč to jen dojme, vždyť je to všední,
hynou a rostou nové den ke dni.
Proč jen to dojme, – v herbáři světů
víc je těch lidských zmařených květů. –