Viděl jsem ho ustaraného, sešlého, pustou plání
sníh vál šlehavý přes bílé sosny; rákos
nad ledem bývalých bahnisk chřestil v dlouhém lkání,
vítr pískal, vítr na zmrzlé pískal prsty.
Světla, lhostejné oči flegmatiků,
z křovin po sněžném kraji začla bdíti
pod nebem hlubokým, temně ocelovým,
které věstí mrtvou tmu, psů vytí.
Kmotře, cos melancholický? Co je ti? Smuten
rozjímáš? O čem? – Teď se hnul, z rozklenutých
větví křoviny křídly rozbrázdil mrazivé ticho,
večer stmívavý, plný otvorů světel žlutých.
Nermuť se! Nevděčné pro zvěř i lidstvo teď časy!
Ale brzy – z nenadání! – pohoduješ, mrzoute hloupý,
záhy, královsky pohoduješ! – pohostí tě asi –
Evropa, plna mrtvol a páchnoucí krve.