Klid nesmírný... A ve světelné záři
ční k nebi sosna, pod oblak až sahá.
Z hrud podzimních se v obzor modře paří
úrody příští utajená vláha.
Les barvami svých šperků rozhořený
tká oranž, ruď a skvrny černobílé.
Teď do sebe v hloub ticha ponořený
kraj. Člověk, les... Klid, nekonečné chvíle.
Jak fata morgana hor, věží, hradů
a štítů v oblacích vnic rozplývá se.
Trav brčál žlutí oblaků kdes vzadu
v jakémsi zlatém stkví se polojase.
Les tancem stínů zemdlený a ztichlý,
opadlý potok volným tokem spěchá.
Slyš, v divném srdce bušení jak vzdychly
vzpomínek dávných slyšitelná echa.
Svítivých barev pršky tiché, vlažné,
ilusí sladkých světla převanula.
V kraj celý jak by vhodil plnou dlaní
ta světla kdos. V nich dálka zažehnula.
V nich přísná, harmonická bolest tichá
se nikdy neoddává beznadějím,
ta vždycky chlácholivou láskou dýchá,
má pevnost, důvěra je v klidu jejím.
V nich spadlé listí šumí v polohlase,
uspáno větrem smírným tak a vlídným.
Kdes za horami nová jara zase
se rodí s cudným úsměvem a klidným.