Šel harlekýn, bylo mu líto druh druha zabíjeti
v diskretním soukromí. Co úspěch neposvětí,
to ničím není, ničím, co nerozhodne soud.
Chtěl zabíjet v plném světle tisíců před očima,
to do ulic vyláká dav, to kouzlo má, jež jímá,
chtěl, účinem divadelním by krve vystřikl proud.
A sehrát chtěl divadlo dojemné vraždy závistí zlou,
tož vraždy jedněch proti druhým, rozlezlou
a velikášskou zlobou mimů vždy zbožněných.
A na ulici divák se bavil a jeho smích
sděloval světu: to vražda víc ze závisti než z hladu.
A harlekýna vzal stranou a takovou dal mu radu:
Můj harlekýne, až budeš zabíjet druha druh,
neb morálně popravovat, přijď, žárlivý dobrodruh
a produkcí svou mne potěš, přijď vždy však jen na ulici,
chci vidět s pozlátkem také vrstvu tvojí špíny,
já za své peníze chci se pobavit, nebývám jiný,
pak teprv ti z opasku vysypu obol cinkající.
Rád popravy vidím, průvody, velké komparsy denní,
a vůbec mé ulice k mému nechť slouží vyražení,
tu nějaký obol vždy najdu pro tebe v opasku.
Věř, nad skutečné vždy morální zabíjení je mi,
znám ze salonů je a z klik, též škrtím, též tisknu k zemi
a ani se neukrývám jak ty za masku.