Zpěv ranní resignace háj pěl churavých,
v nesmírném tichu bílé skvrny slunce plály.
Vzdech časem bolestný se z horečných rtů zdvih’,
jež tichly lítostí, že právě umíraly.
Drobounké dívky vedly slepce shrbené
a v trojkolkách se vezla mroucí těla;
na čelech vyryto úporné „ještě ne“,
na pleti znavené, jež vybělela.
Ač slunce hořelo, háj voněl šťávou míz,
pupenci bledými plamínky prokmitaly,
háj v tichu nesmírném měl rudožlutý rys
a ti zde jak by při ohních si ruce hřáli,
při ohních podzimních a shasínajících.