Ta, kterou miloval jsem láskou bláznivou
mladého srdce! Ta, jíž duší splývaly
ty fráze doby, jak je verše mívaly,
prázdnotou lesklou, zvučnou, zářivou,
s lítostí četla, ramena svá schylujíc,
mé verše, vzlykajíc: kde moh' už být,
ten ubožák! A v slzách horkých sníc,
do minulosti hroužila svůj cit,
kdy s bombastem, jak měli ve zvyku,
též nádherné mé verše přetékaly,
neznámým jakýms bolem naříkaly
na stránkách jejích knih, v útržcích denníků,
ty, v nichž nebylo stopy po člověku!!!