Jak děcko byl jsem, v kraje svého mapu
já zarážel jsem řadu praporečků,
ne bitvy že v ní ryly ostří drápů,
a krvavou svou po nich táhly vlečku,
jen jako letem, kam mě nesly oči,
kde hřbitovní zeď u vsi hlásá: „marně!“,
kde mlýnské kolo v olšoví se točí,
a v pláních cvrček cvrčí jednotvárně,
kde svahy, lesy s milíři spí v tichu;
já stopu zahlíd’ veské dívky v trávě,
slech řeči sousedů, kdy hledí v líchu,
zřel stíny žití, jak vše rvou tak dravě...