Poutník jsem vyštvaný morovým puchem království.
Surové křiky vlní se plazivě pod sluncem horkým,
na dlažbách ulic a v kramářských stuchlých dírách
gorilí zuby na sebe brousí strannická Hloupost.
Odcházím smrtelně zraněn. V Hory Snů, po jejichž hřbetu
Laviny valí se rostoucí, v mravenčí řítí se Města,
v černá ta Města Bolesti, na staré, prokleté Chrámy,
na staré Bohy a na lživé Masky a na puklé Erby.
V makrokosmické Hory! Tam věků kde řevy hučí,
rytmické, solné jež bičují vlny zádumčivé,
v Bezvládí lidských mocí, řídkým, šlehavým vzduchem
kde mohu do hloubky vzkřiknout vězněným Já!