V ní stromy, hloubku luk jsem miloval,
vonící hlínu, nekonečnou dál.
S ní miloval jsem aneb spíše v ní
zrající klasy polí, nízké háje,
kouřící chaty z křovisk naivní
u lesů kraje.
Za ní jsem kráčel vážně, zamyšlen,
alejí třešňovou, když bíle vzplála.
Můj rozjásán byl sen,
že hudbou dálka hrála
a tolik, tolik slibovat se zdála.
Květ šalvěje a unavený brouk
na příkré stráni
se nakrčili, když jsem kráčel za ní.
A v hlubinách les temným hlasem houk’.
Zvučely lesy slavným západem.
Zpívaly louky, statky hovořily
o bohatství, jímž podělena zem.
A chtělo se mi zpívat... Za pluhem
jít brázdou, za sluncem, za racků vzkřekem,
hrbit se tíží pod svým popruhem
a v jarním vzduchu měkkém
svým zrakem kroužit
nad svojí rozkopanou zemí,
po vyvolené ženě prudce toužit,
a ucítit, jak blaze je mi.