Sotva že se dočekali:
jak sněhový bílý květ
na kolébce přivítali
drobné děcko, snů svých svět.
V zimě bude teplo tady,
dobře se tu bude snít.
Tři tak žijí dohromady,
nemohou se rozloučit.
Časem přísná přijde teta,
zkoumá shodu pátravě,
a jak zdraví děcka zkvétá
opakuje laskavě.
Časem zbloudí děd v ty stěny
se slavnostní lící tich,
úsměvný a nahrbený,
loutkou v tenkých prstech svých.
Jak je šťasten, čapky stuhu
rovná děcku stokráte,
papouška jak houpá v kruhu
přes podušky prohřáté,
trubku ke rtům svadlým zdvíhá,
do klávesů počne bít,
neb pagodu rozkomíhá,
počne zpívat, švitořit. –
Ba, jak vše jde smavě, hebce,
to už děti dvě jsou spíš,
tam to jedno na kolébce
a to druhé hrobu blíž.