Sotva že se dočekali:
jak sněhový bílý květ
na kolébce přivítali
drobné děcko, snů svých svět.
V zimě bude teplo tady,
dobře se tu bude snít.
Tři tak žijí dohromady,
nemohou se rozloučit.
Časem přísná přijde teta,
zkoumá shodu pátravě,
a jak zdraví děcka zkvétá
opakuje laskavě.
Časem zbloudí děd v ty stěny
se slavnostní lící tich,
úsměvný a nahrbený,
s loutkou v tenkých prstech svých.
Jak je šťasten, čapky stuhu
rovná děcku stokráte,
papouška jak houpá v kruhu
přes podušky prohřáté,
trubku ke rtům svadlým zdvihá,
do klávesů počne bít,
neb pagodu rozkomíhá,
počne zpívat, švitořit.
Ba, jak vše jde smavě, hebce,
to už děti dvě jsou spíš,
tam to jedno na kolébce
a to druhé hrobu blíž.