Je večer tak modře zlatý,
v noc přechází ztišenou.
Má západem průsvitné šaty
a citlivost zvýšenou.
List nehne se, nehne se tráva
ni rašící háj bříz.
Tam, záliv vod kde spává,
v tmu měsíc světlem říz’.
Jdou zvuky a šepty a stíny
a plaché vůně jdou,
jsou plny úžlabiny
střemchou a jehnědou.
A záludná lávka úzká
se třese v lesku vod.
Má ruka pevná a mužská
tvůj čeká na průvod.
Tak po boku visíš mi lehce
stín plachý, jak vůně a zvuk,
a jako květ schýlena křehký,
že slyšet jen srdce tluk.