Teskno a pozdě je. Duše,
smutna tvá samota. Věříš
ve svoje vítězství? Duše?
Člověk je podlý!
Bolest tě vyhání z dávných
profanovaných již chrámů.
Od starých bohů, jimž dávno
směješ se v pýše!
V bolestném přerodu časem
železnou budovou zachvíš.
Osvítíš několik mozků
prorockým jasem.
Někdy ta zalehlá píseň
sibířských dolů mučí.
Krvavý po bitvě večer
kdesi tam dole.
Otřesy želez ji mučí
vězněné myšlenky. Mučí
prodírající se slunce
oštěpů mořem.
Mučí ta zemdlená Evropa
frivolně zpívající,
opilá, sestárlá nevěstka
před chladným jitrem.