To milosti chvíle je,
kdy van, kdy stín, dech rozvité růže
ti vyjevit může,
cos dřív jen tušil, cos čekal.
S kalíšku rosa vyleje
se ve splynutí
v klid srdce, když nejvíc ses lekal
zapomenutí...
A slyším hlas: Touhu mám
s tím setkat se, zapomenut a sám,
kdo přes horské míle, jež se dlouží,
po někom touží.
Hřmí jistě vlak, šplouná loď
a blíží se s pozdravem
v mizícím kouři modravém
a jakási touha ti kývá,
zrak temný se ze světel dívá,
rty volají: v náruč pojď!