Svět je mrtvý ještě jako hrob.
Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení.
Ještě nevítězí, ještě nevítězí,
ještě čeká, čeká pochován,
člověkem byl proklán, hrůzou dob.
Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí,
křídly k výši bije, vzlétaje
nad krví a nad popelem, kovu rezí
klesá zpět však, zrazen, přikován.
Vleče křídla, vleče křídla, zápolí,
o lidstvo se vzpírá, vzpírá, vzpírá.
Pravda raněna, však neumírá, –
dlouho před činem, – jak smutna je!
Ukroutit řetězy z mrzkého kovu,
kořist vychvácenou
rozmetat, svatokupců stany
rozbořit v jediném vzruchu,
v jediné vteřině poznání, které ví, –
živote, vítězný duchu,
tak se vznes pojednou odpoután z rovu
rovně do lidských duší
a krví jejich srdcí, jež nově buší,
nové stvoř člověčenství.