Unavený vstal a zoufalý...
Marně jsme se tak rouhali...
Slunce jak vzešlo, bledá paní
jakoby uvadla za rosy ranní...
Řekl jí tolik vášnivých slov,
z neznámých básníků vybraných strof.
V chladné jí pohlížel zřítelnice,
urážek tolik jí vmetl v líce...
„Nenávidím tě. Však musím tě zřít.
Nepatříš mně. A chci tě mít.
Nevěrná jsi mi. Až všecko zvím,
k zemi tě srazím, zaškrtím...“
Křehká a plachá se přitiskla
na staré kavárny špinavá skla...
Srkala kávu. A péro rajky
křičelo z klobouku šlehavé krajky...
Unavení a zoufalí
na rudém plyši se houpali,
proletáři dva v lásky skonu
pří řvoucím, falešném orkestrionu...