Ubíhá den, ubíhá den druhý, hlídač váhá jako přikouzlený, nerozhodnáť mučí spánek jeho slova vděku, ku králi jež cítí.
Vděk ten tráví vášní pološero, smývá plamen, šlehající prudce, živen sliby královniných očí, nad vše oddanější líbezností
jejich slov, jež zvučí písní ptačí. Královna, žár cítíc vzplanout taký, velikýma očima se dívá, dmýchá v něj a ustydlé své srdce
na něm hřeje, přání dávná všecka jako kruté sny mu vypravuje po bezesných vznikající nocích: Hlídači můj strašný, neúprosný,
zdálo se mi k ránu, král že zabit. Král že zabit, k ránu se mi zdálo, dýkou, podobnou tvé dýce štíhlé. Ale nebyla to dýka tvoje,
tebe nelze milovat, jsi strašný. Nebude to dýka tvá, však toho, jehož srdce mé si zamiluje. Zdálo se mi, spojena s ním budu,
na věky s ním půjdu, blahořečíc za svobodu, za život a lásku, za odvahu, že mne zbavil hrůzy mladá léta do hrobu až vléci
s nenávistným srdcem ku člověku, – vždyť mi zabil to, co nejdražšího, přátelům mým zabil vše, co smělé, nad svědomím věřících se rouhal,
cudným šlapal ženskost, soucit, něhu. Ač v mém srdci dávno, dávno mrtvý, zdálo se mi k ránu, král že zabit, a že ten, kdo dýku přinese mi
kouřící se ještě horkou krví, tomu osudu že volbou slepou ženou stanu se i otrokyní. Hlídači můj strašný, usmívej se,
strašný hlídači můj, jdi a vyzraď králi sen můj dříve, než se splní, vyzraď srdce mého pokušení, – líp mi bude umřít, než se trápit.
Prsty sobě hlídač v koutě hryze, kouzlem hrůzy, ohromením mlčí, zmaten nadějí a nejistotou výzvy skryté do snu příšerného.
Královna tak chví se po svých slovech jako bříza, vítr když ji schýlí třesa všemi větvemi a listy, krutost v ní tak couvá přemožena.
Prsty sobě hlídač v koutě hryze, na kolena potom před ní padá, lačnými rty ruce její chytá: Děsný sen tvůj, královno, a nikdy
nemá se už taký sen ti zdáti. Smutnáť služba za úkol mi dána, těžší tím, že srdce moje hoří láskou k tobě a má mysl šílí.
Děsný sen tvůj nevyjde mi z hlavy, vrah že rty tvé rudé líbat bude, tělo obejímat, v oči zříti dlouhé hodiny, tvým bude věčně.
Královno, tvůj děsný sen mne trápí, vrah že rty tvé rudé líbat bude. Královna se dívá naň a hlavu hladí jemu, chlácholí jej, šepce,
dítě jak když uspávají matky v spánek tvrdý, dlouhý, somnambulní, Usmívá se tiše... Vrah že pouze bude líbati rty její rudé?
Cookies on Poetry Cove