V královniných sálech dřímá ticho, ticho dřímá, unavená vůně skleníkových květin v přítmí světel... Na boku tam bez pohnutí leží
na koberci, na pardalí kůži královna, rty zaťaté, a mlčí... Kolik dní již němě, bez ustání stojí hlídač, marně usiluje
ptáti se, neb slůvka jen jí říci... Královna zří cize, dravci oči zelenými drahokamy svítí, povržení má v nich, posměch, zlobu.
Nenávistí hoří k dědicovi, jenž se ujal za svou podlou službu zboží, statků, po mládenci sťatém. Dávná to a první její láska,
poslední to její probuzení... Těžkomyslné jak ticho plouží dlouhými se kroky šerem sálů, tupě královna zří na strašného
svého hlídače a bílé zuby vlčice čas k času vyceňuje hrozným zívnutím, v němž jak poušť sama písky svými žhavými až zeje...
Čas se vlek’ a smrtníka zněl tikot v zdivu kdesi, jak když s hlavy kape čerstvá krev a vytrvale crčí... A že čas byl oběma zde hrozný,
první den vzal loutnu hlídač strašný, předojemných ballad navlék’ šňůru nekonečnou řadu od svítání k půlnoci až pro královnu smutnou
a v nich rytířský svět ožil dávný... Druhý den, že čas už neubíhal, dívenkám dal tančit před královnou vzdušné tance v šatech pavučinných,
sám jim na svou mandolinu klepal rhytmy bujné, od svítání k noci, unaven až mdlobou pousínal... Královna však mlčí... Dravci oči
zelenými drahokamy hoří, ztajená tam pomsta mlčí, mlčí... Hrozným zívnutím čas odměřuje, čas od času dělí jako propast,
jež se v neznámo kams otevřela... Třetí den však čas už nehýbal se, zdál se věčně dlouhý, k sešílení. Strašný hlídač marně usiluje
ptáti se cos, neb jen slůvko říci, dojatým jí hlasem vyprávěti... Touží, vzpomíná si na dny mládí, na hrad její rodný, na labutě
plující kdes po jezeře spícím v černém lese pod sráznými svahy, kam se s propastné hrad díval výšky. O hodech a tancích, o výpravách
družin vítězných a o rodičích jejích vypráví, ba zdá se, všecko dnes že prožil to, jak prožívá jen, vyslán-li byl člověk do ciziny
v prvním vnímavém a krásném mládí... Královna v den prvý, druhý, třetí mlčí, mlčí, neposlouchá, mlčí a zas mlčí, slyší hudbu, tanec,
nekonečné slyší vyprávění, nekonečnou trpí, strašnou trýzní... Hlídači je hrozně, k sešílení;... pak dny jdou, kdy oba mlčí, mlčí,
loutna padá, rozbíjí se s třeskem...
Cookies on Poetry Cove