Vždy v ten den, kdy národ ku hostině vybraný se tísní večeřadlem, pod paží si královnu král vede. Sedá v čelo, sladce usmívá se,
s jedné strany král a s druhé milec v zajetí jí drží mezi sebou. S tím neb oním možno vyměniti slůvka dvorná, ale ona mlčí,
prsty štíhlými si pokrm bere, a když pohár zdvihá, oči mlčí, mlčí ústa, nepohne se tělo. Sedí vždycky na odiv, ač lidu
její víčka ztrávená spíš mluví: že je kralovat jí těžké břímě, těžší tím, že nutno chodit lehce s koulemi, jež k nohám přivázány,
běda, běda, nelze odepnout jich před zvědavě číhajícím davem. A pak v komnatách zas uvězněna na čas dlouhý, než se lidu zjeví,
než ji zase přivede král s milcem, ukázat svou věrnost, něhu, lásku davům dáti zkoumat, obdiv vzbouzet. Krutě král se odemstívat umí
nevěrou a příkrou nemilostí. Dračí hlavy sťaty. Ale símě roztroušeno zde i po národě, ten už zákon přírody je zrůdné.
Král to ví a denně myslí na to. Zbystřen sluch mít musí každodenně. Hlídače mít u ženiných dveří, naslouchati v temnu děr a ulic,
rozumět i bouřným koncům sněmů. Snad i připravit se po hostině, až vše lampy shasnou po schodišti, násilím že rozevrouse dvéře.
Postav chumle v šatě hodovníků, vojínů a věrných, v ctižádostných pěstech dýky, ticho na svých ústech, že se pod kuklemi zjeví hlavy,
aneb žena, ve svých lžích jen velká, sobectví již z plebejského rodu tíží, mysl lyrikou svou těžká, vyvstane snad, mstitelka své lásky
oklamané, spojená vždy s těmi, kteří svědomím se hájí, pravdou proti vůli královské a moci. Aneb ten, kdož bude následovat
v řadě, z krve královské krev vzešlá, probrodí se mečem snad, kde zrada před katafalk vyšle noční stráže.
Cookies on Poetry Cove