Nazítří král s milcem, hlavu k hlavě
přikloněnu sedí, víno pije,
o té dvojí vzpouře uvažuje:
Drakovi já hlavy dvě jsem uťal.
Jedna mládec zpupný, druhá žena.
Mládec pohřben, ale žena živa,
vzpoura tedy pod popelem doutná,
vzpoura, jež mou setnout měla hlavu.
Těžkomyslná teď královna je.
Ona v kvítí živa mřít má, s nikým,
s nikým nepromluvit souzeno jí,
s nikým z lidu nevyměnit slůvka.
Dotud souzeno jí, nepromluvit
s nikým na světě, já dokavad jí
slavnému umění nenaučím,
královati bez nátlaku lidu,
nebo choutek ctižádostných stavů,
rozmazlenců královniny přízně,
dokud kralovat ji nenaučím
povzneseně, necitně a velce,
vášně v úkrytu a nad oblaky
Boha, u paty však z povzdálečí
ode trůnu lidí miliony,
ochočené železnou mou mocí.
Sedí s milcem svým tak hlavu k hlavě,
po své duši srdce obnažuje,
obnažuje srdce, bolest cítí,
v ní se topit zdají velká slova.
Hlídačem mé ženy ode dneška
budeš, tvé jsou buřičovy statky,
jeho výsady a pocty všecky.
Ale slabým-li se zjevíš, menší
budeš o hlavu, jak dosud každý,
kdo chtěl mistrovati svého krále,
neb chtěl větší svého krále býti.
Královnina vášeň: probouzeti
vzpouru v lidech, kteří kol ní žijí,
o mne hrát a v záhubu je vrhat,
svědomím jich v okna se mi dívat; –
buď mi věrný, sluho, hlídači můj,
nezapomeň, pamětliv buď, střez se.