Konec hostiny, dne konec. Ale v noci cesta myšlenek se dlouží, jasní se, jak mléčná svítí dráha. Královna jak stane zamyšlena
o samotě s manželem, tak praví, takto praví hlasem dětsky znícím a přec krutým výčitkou, co kámen: Králi můj! Nuž mládce popraviti
dal jste. Ale přece srdce vaše ode mne se navždy odvrátilo. Odvrátilo se, neb k jiným ženám zahořelo láskou.
Mlčel, syknul: Dosti. Ale ona vidouc zmatek, mdlobu v zracích zbaběle se plížit,
sílu v sobě pocítila dravčí postižené vlčice, jíž odňat někdo byl, kdo nad vše byl jí drahým, vztekem vlčice, tak zakousla se
v rezavý svůj řetěz skřípající: Pravda přetvářkou se nepečetí, pravda není zločinem. Ten jinoch popraven byl za smělost té pravdy,
pochopte, ó králi. Překvapil vás smělostí svou mladou? Choulostiv jste vždycky, umí-li kdo dobře čísti hříchy tajné nebo zatajené
vámi, ale celému již světu známé. Zločin ten již pomstu najde. Do rukou jí vztekem prsty zaťal, odvlék‘ ji a přivlék‘zas, však tichem
komnaty se ztišil, jak by kroky slechl, hlasy naslouchavé, větrem tlumené a rozražené, rozražené o sloupoví, klenby,
vížky gotické a o přístěnky hrozivé a pusté. Vztek v něm hasnul, povýšenou vůlí, ironickou, chladná v sobě, krutá nalez‘ slova:
Dobře čísti uměl ten, kdo zradu přejal z úst, jež mstít se zamýšlejí. Královno, jste především má žena, potom teprv spojenkyně pravdy.
Pravda pokud osobě a moci mojí do cesty se staví, vznesu nedotčeného já nad ni sebe, kdybych pohřbít mel i to, co draho.
Jinak dávno vím už, jinochovy myšlenky že před dneškem jste znala. Znala-li jste, nebo neznala-li, lhostejno mi. Povznesen chci zůstat,
nevzpomínat, vždy však zahledět se, zda se v dračím hnízdě cosi hýbá jako předzvěst bouře; jděte spáti, jděte spáti, jděte spat, je dobře.
Cookies on Poetry Cove