Strojí dlouho vzpouru šlechtic mladý, zástupy štve valné proti králi. Mluví k zástupům, ty naslouchají, naslouchají, dřív, než počne práce
v úřadech a zakouřených dílnách. Proti králi takto mluví, bouří: Shrabujeť on zlato, vymačkává ze všech měšců. Milenkám a milcům
rozdává je, do ciziny vnáší, po zvycích a starých mravech šlape, ubírá z práv, jeho strašní sluzi zpupně panují a vykrádají,
kde co ještě v chudé zbývá zemi. Z rána nešťastnýť tak jinoch kázal, šlechtic pravdou slepý, nebázlivý, souhlasnými podporován davy.
V poledne jat, zmrskán za svá slova. Večer hlava jeho pověšená na bráně se šklebila a jazyk na potupu visel vyplazený
nad řemeslníčků kotci, v středu největšího ruchu na potupu. V ten den večer král si sezval muže i jich ženy, od každého stavu,
vybrané dle víry jich a mravů. Bez počtu jich bylo, hedváb, purpur, brnění i přílby tvrdým leskem svítily se, prostý šat se šedal
v pestrých barev pošílené tříšti. Svědomí mu ozvalo se z hloubky v ten den ještě. Lid svůj sezvat musil, jak se věrně tváří, zvěděti chtěl,
blízkostí svou vření v lidu ztišit, kořeny své v jeho prsti vhloubit. V ten den večer, když už hvězdy vzešly, král, až příliš spokojený, pravil
při hostině pozdní svému milci, urozenému a přepyšnému dvořanovi, jehož bystrým zrakem měšťanských dcer krásu cenil vždycky:
Pevnou, železnou vždy rukou zkrotit nutno vzpouru v zárodku. Neb zlata nelze každému dát, ani ženy, krásné ženy, která usmířila
by jej s osudem, neb ku starostem jiným odvedla by jeho žádost, nebo pudy, které převrátiti touží světa řády. Proto umřít
musil ten, jenž sít chtěl zmar a vzpouru. To, co řek’ jsem, nechť je světu zjevno. Když tak pravil šeptem, zase k boku přiklonil se královně a smál se
na ni zrakem, který nejvěrnější ze všech zraků zdát se musil hostům, tak se díval v manželčiny zraky, ztravované od slz dlouhých nocí;
potom na účinek pozřel, věrní jak jsou poddaní mu přesvědčeni o manželské shodě, o věrnosti, o ničemných řečech, které z rána
marně vykřikla v svět sťatá hlava. V královském tak sedí večeřadle v středu měšťanů svých král a září. Zlato s brokátových šatů svítí,
sobolina oslepuje sněhem. Mluví mnohý měšťan nahrbený lichocením spíš, než oddaností. Mluví ten i onen, ale oči
svítí při tom blesky přechytrými, přechytrými blesky, které tají vždycky význam krásně zdobných řečí. Hudba hřímá, lustry světel září
nad obrovskou tabulí, jež sálem dlouží se, že jako mušky drobní hosté na jeho se konci hemží. Hejno sluhů proplétá se jimi
s mísami, jež zdobí pyšní ptáci, pávi, bažanti i věže dortů, ovoce a granátného vína.
Cookies on Poetry Cove