Po stopách zapadlých, jež v dálce zmizely
jít, odloučit se, když den tichý krvácí,
kdy nade mlýnů opuštěných hřídely
křik volavek se do tmy potácí...
Sám, bez tebe jdu... Ty máš u zrcadla kout,
řeč pýchy lidské, hlučných zábav předzvěsti...
Nemožno ulic bez tvé krásy vzpomenout,
bez vyznavačů okázalých bolestí...
Zde broukům, květům, vodním růžím na tůních
bys byla lhostejná tak, jak ty jim,
úžasům velké záře smutků západních
bys byla bezvýznamným stvořením...