Jsou jen tak v domácím šatu,
v střevíčkách neslyšných zpola,
v tanci a reji a chvatu
vtisknutou do paží páž!
Ihned tě k tanci to volá
a ty již neodoláš.
A již to v klavíru kvílí,
školácké tony a duté.
To slečna Irma se chýlí
na klavír, jenž je už stár,
ruce ty svadlé a žluté
dávný zas pronikl žár.
A hle, ta divoká Bábi,
nosík svůj vyhrnut, v touze
černým svým zrakem tě vábí,
drobnou svou postavou v let,
dívá se koketně, dlouze,
nervosně chví se jí ret.
A Lila hrdá a bledá,
jízlivá, s učenou tváří,
už jen tě pro sebe hledá,
a že tě zničí, buď jist,
netančí – a jen se sváří,
historky z pomluv zná příst!
Růža se směje a směje
při prvních úderech tónů,
rudá hned sukénka z reje
noří se, točí se v chvat,
a jak jen dozvuky zvonů
smích její v srdce ti pad‘.
Umlk‘ již klavír. Smích zvučný,
vějířů slyšet je vání,
druhů mých rozhovor hlučný,
kteří se o kvapík prou,
co slečna Irma jen skrání
přikývne pobledlou.
Ó slečno Irmo, vy snivá,
v čelo jíž usedly vrásky,
po jejíž vlasech už splývá
jakoby napadlý sníh,
konec teď vzletu a lásky,
viďte, již neláká smích?
K radosti nám a v svém spleenu
za klavír vždy si tak sedá,
v bílých svěc záři a stínu
nutí nás ve vír a let. –
– Snad v skocích valčíku hledá
dávný svůj ztracený svět? –