Muž, herec denně prostuduje
v salonku svoje figury
a z různých kusů opakuje
výjevů pestré potpourri.
Pak před divadlem uchystaný
se loučí s ženou polibky
a závoj z jemných vláken stkaný
jde sejmout z luzné kolíbky,
kde nad vše sladší dřímá dítě,
jemuž jak růže plane tvář.
A vedle kočka přede hbitě
a krb svých ohňů ssílá žár.
Pak jenom slyšíš hodin zvuky
a kolébavku bzučivou;
hned kniha paní klesne z ruky
v snů chvíli bujnou, blouznivou. –
Jí stačí tento salon malý
jak muži umělecký svět,
jejž haní kritika neb chválí
dle svojich šablon řadou let;
jí stačí věřit svému muži,
ač mnohdy nucen políbit
též primadonnu, bledou růži
a lásku svou jí vyjevit,
vlas rváti si pro mnohé lásky
a znáti dobře žárlivost,
a líbat čelo mnohé krásky
jak chce to kusu spletitost;
jen když je doma stále stejný,
tak milující, něžný tak,
když stejně líbá v ret jí chvějný
a dítě své v ten luzný zrak!