Za rána klidného a právě v letní čas,
kdy záře na chodník rozlévá světlo všude,
já potkal družičky, šly řadou, v slunce jas
na bílých šatečkách jim plály růže rudé...
A v tiché ulici jak dříve splýval klid,
jen špaček ozval se a v dálce vozů hřmění.
Vzduch bezem prosycen zelený vrhal svit
se stromů v šatů běl, jak šly ty děti v snění,
v jich rukou voskovic se matná chvěla žluť,
jež k melancholii mé srdce probouzely
a jaksi sevřely násilně moji hruď
v té světlé ulici, kde kroky osaměly.
Jen vítr ztlumený ulicí mrtvou táh’
v ty smutné půlkruhy a sborů matné hlasy,
v ty řady skupené před umetený práh
s vlhkými tvářemi a zčeřenými vlasy.